Cesta na Sněžku v roce 1837

Cesta na Sněžku v roce 1837

10. 06. 2010 | Zdroj: Moritz Willkomm

Vynikající botanik, autor základních děl o rostlinstvu mnoha evropských zemí. Působil jako docent na universitě v Lipsku a profesor na lesnické akademii v Tharandtě. Od r. 1874 do r. 1892 profesor botaniky a ředitel botanické zahrady na německé universitě v Praze. Jak popsal Moritz Willkomm cestu na Sněžku v roce 1837?

…Pohodlná klikatá cesta, kterou mnoho turistů v současné době pokládá za velice příkrou a nepohodlnou, tenkrát a ještě o desítiletí později neexistovala, právě tak jako (hostinec) Kovárna. Bylo nám řečeno, že se po onom svahu vine stezka vzhůru na Pláň pod Sněžkou. Skutečně jsme tuto stezku našli, ale dobrý kus cesty nad Kovárnou jsme ji ztratili tam, kde nynější turistickou cestu kříží zprava řinoucí se potůček, v pramenitém bahnitém terénu. Po dlouhém marném hledání, protože se nám zdálo nemožné vyšplhat na Pláň pod Sněžkou po strmém svahu Sněžky terénem Rudníku, rozhodli jsme se, spoléhajíce se na štěstí, vylézt po příkrém úbočí Sněžky vpravo, abychom se dostali na hřeben spojující Sněžku s Černou kupou, kde jsme museli narazit na cestu vedoucí na Sněžku z Pomezních Bud, kterou jsme znali z minulého roku. Zatím zapadlo slunce a bylo stále temněji a temněji.Výstup terénem, kde se střídala skalnatá suť s kluzkými travnatými plochami a s bažinami, přičemž naše zavazadla byla velice těžká, nás velice vyčerpával, takže jsem museli znovu a znovu odpočívat, abychom nabrali dech. Ještě hůře se nám vedlo, když jsme dosáhli pásma kleče, protože prodrat se jí ve tmě, která nastala, bez zlámání nohy, nebyl žádný malý úkol. Konečně jsem dosáhli hřebene, kde nás zalité potem přivítal severák studený jako led, avšak naštěstí jsme se nenachladili. Brzy jsme našli onu cestu a statečně kráčeli vstříc kuželu Sněžky, zvedajícímu se před námi v nejistých obrysech proti noční, hvězdami poseté obloze. Bylo již po desáté hodině, když jsme dosáhli vrcholu Sněžky.

Tenkrát a ještě roku 1842, kdy jsem jako student Krkonoše navštívil potřetí a ještě mnoho let poté, nestála na Sněžce žádná bouda. Jako útočiště pro poutníky sloužila okrouhlá masivní kaple, kterou nechal v letech 1668–1681 postavit hrabě Kryštof Leopold Šafgoč. V této kapli, která byla po postavení boudy vrácena účelům církevním, hospodařil od roku 1824, kdy byla přeměněna na hostinec, a také ještě roku 1842 nájemce Siebenhaar, velmi zdatný hostinský a vynikající znalec Krkonoš, ale také pro svou velikou hrubost vyhlášený a obávaný muž. Ostatně byl, jako většina krobiánů, dobrosrdečný a hlavně studentům, ze kterých si často tropil žerty, byl velmi nakloněn. Při vstupu do kaple úzkou brankou, před kterou se tenkrát nacházela malá dřevěná předsíň, se naskýtal zvláštní pohled. Dosti velký vnitřní kruhový prostor v přízemí sloužil jako hostinská a jídelní místnost, a zároveň i jako kuchyň a v noci při velkém návalu hostů také jako noclehárna druhého řádu, kde si každý mohl udělat pohodlí dle své libosti, ale musel se zříci jakékoliv podložky i přikrývky. Zde spolu přes noc seděli nahoru přicházející průvodci i nosiči. Když pomineme kamna, v nichž na otevřeném ohni byla připravována pouze vaječná jídla a teplé nápoje (káva, čaj, punč, grog), zabíraly zde místo hrubé dřevěné stoly a židle a podél stěny dřevěné lavice, které rovněž sloužily jako lůžka druhé třídy. Noclehárnu první třídy zastupovala v poloviční výšce kaple postavená galerie opatřená tyčkovým zábradlím, na níž se muselo vylézt po příkrých schodech podobajících se slepičímu žebříku. Zde byly večer rozloženy slamníky bez prostěradel a vlněné koňské houně, avšak více než patnáct osob, i kdyby ležely vedle sebe jako herinci, zde místo nenašlo. Při tom nebyl brán žádný zřetel na pány a dámy, takže dámy a páni leželi vedle sebe a mezi dámským a pánským oddělením byla postavena zástěna. Sama galerie byla tak úzká, že osoba přesahující střední vzrůst, chtěla-li se rovně natáhnout, musela nohy vytrčit ven zábradlím, což z pohledu odspoda skýtalo stejně zvláštní jako zábavný pohled.

O komfortu a pohodlí v hotelu otce Siebenhaara nemohlo být vůbec řeči. Zrcadlo a jiné za nepostradatelné považované zařízení zcela chybělo a jako umyvadlo sloužil ráno v dolním prostoru na jedné z lavic postavený sud s vodou, který společně museli používat všichni hosté. Naproti tomu Siebenhaar vlastnil znamenitý dalekohled, který vědychtivým turistům rád a zdarma půjčoval. Stravování, které se omezovalo na vaječné pokrmy, šunku, salám, budní sýr a chléb s máslem, bylo dobré a ne drahé. Také zde bylo možné dostat za mírnou cenu znamenité maďarské víno. Na spánek většinou nebylo zpravidla ani pomyšlení, ani když venku nezuřila vichřice, neboť jednak špatně utěsněnými okny umístěnými dokola kaple ve výši míst, kde se spalo, ďábelsky táhlo, jednak hosté dole, kteří nenašli místo ke spaní, rušili ticho a krátili si dlouhou chvíli povídáním, nemírným pitím a kouřením. Nocležníky budili také turisté, kteří již o třetí hodině ráno přicházeli pozorovat východ slunce…

Zdroj: Moritz Willkomm - Cesta na Sněžku v roce 1837, Krkonoše, březen 2005

Zpět


Penzion Blesk
Horní Malá Úpa 17
542 27 Malá Úpa

tel: +420 737 081 088
e-mail:
blesk@penzionblesk.cz
web: www.penzionblesk.cz

facebook 2.jpeg

Kontaktní formulář

Jak nás najdete?

Blesk na Seznamu.png

GPS: Loc: 50°44'22.912"N, 15°49'4.958"E

 

 




Pravděbodobně nemáte nainstalovaný zásuvný modul pro přehrávání flash objektů.